16.7.2014 – Digitalizace českých filmů – Cesty k digitálně restaurovanému autorizátu

16.7.2014 – Digitalizace českých filmů – Cesty k digitálně restaurovanému autorizátu

Existují dva základní koncepty archivace filmového díla, přičemž přístup některých filmových historiků a archivářů je jiný, než přístup autorů filmových děl. První tradiční cestou je pietní pozorování pozvolného rozpadu filmů v čase, snaha o jejich chemické konzervování, překopírovávání na nové nosiče a ukládání do vychlazených polic archivů. Historický výzkum kopií, které se vracejí ze své pouti světem projekčních sálů velmi poškrábané, barevně posunuté a s potrhanou perforací, přináší uměnovědné záznamy o tomto rozpadu jako důkaz existence historie. Velikou  zásluhou archivářů samozřejmě je, že se nám filmy vůbec dochovaly.

 

Druhou cestou je reálná představa současných autorů filmů, že nové digitální médium dokáže tento rozpad zastavit. Převod analogového obrazu do čísel /nul a jedniček/  nebledne a dokáže tak vytvořit iluzi, že lze zastavit čas. Žádný z autorů netočil film s  tím, že se jednou rozpadne. Film je záznam a měl by mít své trvání. Digitální  restaurování ovšem vyžaduje znovu nastavení původního vzhledu filmu z doby jeho premiéry a to je určitý problém. Pamětníků ubývá, paměť se ztrácí. Je potřeba použít původní autorské know-how a pokusit se opětovně nastavit vzhled premiérového  představení, tedy té filmové projekce, jež je jediným obhajitelným „originálem filmu“.

Zpravidla šlo o promítání vyrovnané, režisérem a kameramanem autorizované kopie. Je potřeba zapojit do procesu digitalizace znalce těchto know-how, tj. zástupce autorů filmů coby přítomné restaurátorské experty. Film je performativní umění podobně  jako divadelní představení nebo hudební koncert. Film nemá hmatatelný originál. Obraz po odpromítání z plátna mizí. Filmové kopie tímto originálem nejsou. Kopie, které již neexistují, nebo časem podlehly degradaci a opotřebení, jsou pouhými zdroji k vyvolání filmového představení podle původních představ a vůle autorů. Digitální  kopie má výhodu své neměnnosti v čase. Budou-li se nuly a jedničky promítat jako  kameramany nastavený obraz, který dále nebledne a nemění barvy, bude možné vidět rekonstrukce původního vzhledu filmových představení opakovaně a bez omezení.

Díky počátečnímu obecnému porozumění výše popsané problematiky se začalo s restaurováním 200 nejlepších českých filmových děl vybraných ze „zlatého fondu“ české kinematografie. Na základě rozhodnutí expertů Filmové rady, sdružující  zástupce všech účastněných profesí filmového průmyslu, měla digitalizace proběhnout  nejen v nejvyšší technické kvalitě, ale i v největším možném přiblížení se původnímu vzhledu originálu díla. Zpočátku se200 nejlepších českých filmových děl  vybraných ze „zlatého fondu“ české kinematografie. Na základě rozhodnutí expertů  Filmové rady, sdružující zástupce všech účastněných profesí filmového průmyslu, měla digitalizace proběhnout nejen v nejvyšší technické kvalitě, ale i v největším možném přiblížení se původnímu vzhledu originálu díla. Zpočátku se tento přístup s protichůdnými názory nesetkával.

Podobně jako ostatní mezinárodní festivaly, které začaly prezentovat digitálně restaurované klasické filmy, také Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary projevil v roce 2010 zájem o prestižní projekci zrestaurované kopie jednoho z nejvýznamnějších děl české kinematografie, Vláčilovy Markety Lazarové (1967).

 

No announcement available or all announcement expired.