26.1.2015 – Jiří Menzel – Omyly z publikace „Ostře sledované vlaky“

26.1.2015 – Jiří Menzel – Omyly z publikace „Ostře sledované vlaky“

Režisér Jiří Menzel poskytl Českému filmovému a televiznímu svazu FITES, z.s.,  k uveřejnění své poznámky reflektující nedostatky publikace Národního filmového archivu „Ostře sledované vlaky“ (NFA 2014), které spolu s prof.Jaromírem Šofrem představili na konferenci Filmová výchova pro 21. století v kině Evald v Praze 14. ledna 2014 v rámci projekce péčí Nadace české bijáky restaurovaného a digitalizovaného filmu Ostře sledované vlaky. Národní filmový archiv svoji knihu vydal jako třetí v řadě po Hoří, má panenko a Všichni dobří rodáci. Jiný pohled na průběh procesu digitalizace a restaurování filmu „Ostře sledované vlaky“ nabízí autoři Jaromír Šofr a Marek Jícha v časopise Synchron 12/2014, kde konstatují ověření metody DRA.

Publikace, nevím proč a možná že i záměrně, byla vydána bez mého vědomi a bez snahy o spolupráci se mnou, přesto, že jsem měl k dispozici zajímavé materiály o filmu a o jeho osudech. Do knihy byla vybrána z mnoha českých recenzí jedna z mála negativních, navíc od nikoli významného kritika. Z pozitivních recenzí, přesto, že měli autoři velký výběr z českého tisku, vybrali, patrně schválně, jen článek od jednoho z nejdemagogičtějších recenzentů Jana Klimenta.

Z dopisů diváků byl vybrán ten negativní, a pozitivní, kterých bylo mnohem víc, žádný. Nemohu se zbavit dojmu, že autoři knihy se kromě věcných chyb, snažili po česku úspěch filmu znevážit. K tomu se řadí velký počet chyb, které svědčí o ledabylém přístupu k danému úkolu. Nemohu se zbavit dojmu, že z některých článků této knihy na mne čiší obyčejná česká závist

Na str. 19-22 knihy pisatelka NFA Jeanne Pommeau účelově překrucuje pojem „restaurování“ filmu, když ho zužuje buď na „rekonstrukci“ (sestavení obsahu dle „původní“ střihové skladby) nebo „retušování“ (vyčištění od nečistot a škrábanců), a přitom z něj vylučuje to nejdůležitější: obnovení původního vzhledu filmového obrazu. A to když v knize konstatuje, že „Projekt digitalizace Ostře sledovaných vlaků si vyžádal zpřesnění základní používané terminologie. Uvědomili jsme si, že pojem restaurování je ve spojení s filmovou digitalizací nadužívaný.“ Tím NFA dokazuje, že problematice nerozumí, když popírá definici restaurování od uznávaných autorit oboru, Paula Reada a Mark-Paula Meyera, se kterou jsme se měli možnost seznámit na straně 69 jejich pátého vydání oxfordské učebnice Restoration of Motion Picture Film: „zatímco restaurování se vztahuje k vizuální kvalitě obrazu – pojem rekonstrukce odkazuje k jazykové aktivitě složit pořad nebo filmový příběh nazpět v původním sledu […], aby se co nejvíce přiblížil ‘originálu’.“

Je to trestuhodná neznalost? Nebo chce NFA opravovat v termínech nejzkušenější restaurátory z British Film Institutu a holandského filmového archivu? Anebo je to tím, že restaurování filmového obrazu nezkušená pracovnice NFA nerozumí, a tak místo toho vyhledává pseudoproblémy typu údajně chybějících dvou okének filmu, nebo existence chlupu, který dokládá další citace z knihy o OSV z NFA:  „Navzdory oponentnímu stanovisku NFA byla na premiéře v Karlových Varech uvedena plně vyčištěná verze, z hlediska NFA ovšem neautentická. … Proto se zdráháme mluvit o restaurování. “

Na str. 20-22 knihy se tvrdí, že „NFA zastával stanovisko, že je potřeba ponechat v digitalizovaném díle stopy, jež byly neodstranitelnou součástí originálního negativu a tedy i každé distribuční kopie. Jednalo se o chlupy, jež se zachytily na kamerové okeničce při natáčení filmu… a tzv. prolínací značky…“ Odhlédněme od toho, že si na onen CHLUP z kamerové okeničky originálního negativu nikdo nepamatuje. Ani já, ani kameraman filmu Jaromír Šofr jsme ho neviděli, i když Jaromír pozorně znovu prohlédl aušusovou verzi DVD z Levných knih, která obsahuje všechny nečistoty, které se na film za ta léta nabalily. Možná, že pisatelka z NFA měla na mysli chloupek z kopírky zachycený na duplikátním negativu, ten ale na originálním negativu v kameře nebyl.

Na tomto pseudoproblému mě ale pobuřuje něco jiného. To, že NFA tvrdí ve svých knihách o digitálním restaurování filmů Hoří, má panenko nebo Všichni dobří rodáci, že se chlupy a prolínací značky odstraňovat mají. A dokonce to dokládá i barevnými obrázky. A v knize o Ostře sledovaných vlacích to zase popírá. Co tedy platí? Navíc ve Směrnici č. 2 „O rekonstrukci a restaurování“ generálního ředitele NFA, Michala Breganta, ze dne 18. 4. 2013 (zde: https://nfa.cz/wp-content/uploads/2014/07/Sm%C4%9Brnice-%C4%8D.2-O-rekonstrukci-a-restaurov%C3%A1n%C3%AD.pdf) se uvádí na straně 4 příkaz, že musí být u každého filmu prováděn mimo jiné následující úkon: „odstranění pomocných (prolínacích apod.) značek.“ Pracovníci NFA ani neznají směrnice svého generálního ředitele, když ji v takzvané publikaci o „restaurování“ Ostře sledovaných vlaků zpochybňují.

NFA se dále snaží v knize manipulativní výběrem recenzí o filmu OSV či na straně 39 úvahou o „vnitřní normalizaci“ samotných tvůrců pokroutit přijetí filmu veřejností, nebo dokonce naznačit mé spojení s normalizačním režimem. Když například na straně 61-62 uvádí: „Menzelův první celovečerní film posloužil u stranického, tak filmového vedení coby vzor, jenž ukazoval správnou cestu… Fungoval jako nejvhodnější argument pro potlačování „experimentálnější“ tvorby. Zatímco v letech 1967-1969 tvůrci nové vlny ve většině případů natočili pouze jediný film, Menzel za stejné období dokončil hned tři snímky.“ Nevím, jestli z hlouposti, nebo záměrně, autoři publikace ze mne dělají slouhu Husákova režimu. Záměrně zamlčují skutečnost, že zatím co Evald, Jaromil a další mohli ještě točit, byl jsem první z režisérů, kdo nesměl být připuštěn k práci. Pomíjejí fakt, že se o mně v tisku, rozhlase i televizi, vůbec nikde ve veřejných prostředcích několik let nesmělo zmiňovat moje jméno.

Chtěli na mně, abych se oficiálně ceny Americké akademie vzdal. Dokonce jsem měl v roce 1971 zákaz zúčastnit se Karlovarského festivalu, i když jsem na předchozím dostal hlavní cenu za Rozmarné léto.

V kapitole České hubičky na vývoz se autorka snaží postavit mne do protikladu k mým kolegům, kteří mají větší odvahu k experimentům. I z některých ostatních textů knihy mám pocit, že mi autoři jednotlivých kapitol mají úspěch filmu za zlé. Musím k tomu dodat, že film od samého začátku nebyl orientován na úspěch v zahraničí. Jeho úspěch byl právě v tom, že byl orientován na českého diváka..

Zatím co se kniha mohla například zabývat hlouběji porovnáním filmu s předlohou, osudem jejího vzniku i jeho dalších osudů, věnují někteří autoři této knihy jen bez skutečného zájmu snahu splnit zadání. Nemohu se zbavit pocitu, že například článek o problematice erotiky byl původně určen pro jiný úkol a pak použit a vtěsnán do kapitoly „Hlavně ne vulgárně“. Podobně mám i u některých jiných kapitol pocit, že jejich autoři se bez skutečného zájmu o film, snažili jen naplnit určitý počet stran, ve stejném formátu, jak vznikly i předchozí knihy k filmům Hoří má panenko a Všichni dobří rodáci. Mohl jsem se během let seznámit s mnoha články našeho i světového tisku o Hrabalovi i o mně, kladných i záporných a shledávám, že tato kniha je většinou složena z článků napsaných jen pro zadaný úkol, a to mne mrzí, protože zdrojů a skutečně fundovanějších článků k této knize, aniž by musela být rozměrnější, bylo možno použít mnohem víc.

Autor: Jiří Menzel Foto: Wikipedia (CC BY-SA 3.0)